Maminko, čím ty se vlastně živíš? 

aneb Moje maminka je překladač 

To si tak stojíme já a moje pětiletá dcerka spolu v kuchyni, pro mě chvíle každodenní rutiny, pro dceru evidentně okamžik k filozofickým úvahám. Tu se mě totiž dcera se vší vážností táže: „Maminko, čím ty se vlastně živíš?“ Podívám se na ni pohledem, z nehož čiší můj podiv nad tím, že si nevšimla, co já tu vedle ní celé dny v tom svém houmofisu (dětem neustále na očích) vlastně dělám. Dcera chápe výmluvnost pohledu a rychle dodává: „Jó, už vim, ty seš překladač!“

Odvracím se zpět ke sporáku a hloubám nad tím, zda dcera záměrně staví mé překladatelské schopnosti na roveň výstupům ze strojového překladu. Dává mi pocítit mateřskou prohru tím, že ve svých pěti letech řadí vlastní matku do jedné lajny vedle nástrojů, jako je Google Translate? Můj potomek však bezelstně pokračuje ve svém přemítání: „Tatínek se živí školou.“ A pak otvírá šuplík, kde má schovanou truhličku s pamlsky, a své úvahy triumfálně završí: „A já, já se živim sladkostma!“ ...

Tak vám ti vod tý doby nevim, jesli já si nezvolila špatný povolání...